Díky adopci máme holčičku

S manželem jsme se pokoušeli o miminko téměř deset let. A bohužel stále nic. Každý měsíc naše naděje končila mojí menstruací.

Ze začátku jsme to moc neřešili, byli jsme mladí, tak jsme si říkali, že máme spoustu času. Mně bylo 23 let a manželovi o dva roky více. Když se mi nepodařilo otěhotnět během dvou let, šla jsem k lékaři na prohlídku. První šel na vyšetření manžel, výsledky měl dobré. Mně také nezjistili žádnou příčinu, proč bych nemohla otěhotnět. Lékař řekl, abych se na dítě tolik neupínala, že psychika hraje velkou roli a je možné, že právě kvůli tomu se nám to nedaří.

Uběhlo dalších pět let a stále nic. Začali jsme se s manželem postupně odcizovat. On trávil více času s kamarády a já neměla náladu na nikoho, byla jsem nepříjemná, výbušná, zlá.

Tři mé kolegyně už mezitím odešly na mateřskou a já nemohla unést nevhodné poznámky na to, že už mi tikají biologické hodiny a tak podobně.

Takhle to dál nejde, promluvila jsem si s manželem. Domluvili jsme se, že si dáme žádost o adopci. Kdo to nepodstoupil, neumí si ani představit, kolik je to papírování a psychologických pohovorů. Také se k nám přišla podívat sociální pracovnice, v jakém prostředí by dítě vyrůstalo. Naštěstí nám vše dopadlo dobře. A teď už jen čekat. Jelikož jsme měli požadavek, že bychom chtěli dítě maximálně 6 měsíců staré, byla čekací doba delší.

Den po mých jednatřicátých narozeninách nám volali, že by pro nás měli holčičku, které jsou tři měsíce, abychom se přijeli podívat, a do měsíce po vyřízení dalších formalit by byla naše. Byla jsem štěstím bez sebe. Druhý den jsme hned vyrazili.

Malá byla nádherná, měla velké hnědé oči a krásné řasy. Nemohla jsem pochopit, jak se někdo může vzdát svého dítěte. I když na druhou stranu, nebýt takových matek, my bychom žádné dítě neměli. Další den jsme s manželem vyrazili nakoupit výbavičku.

Koupili jsme nový kočárek, postýlku, přebalovací pult a plno oblečků, aby bylo vše připravené. Jelikož v práci věděli, že čekáme na miminko, ihned jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.

Za tři týdny jsme si Pavlínku přivezli domů. Byl to nejkrásnější den mého života. Neustále jsem seděla u postýlky a malou pozorovala. Byla moc hodná. V noci se budila jen jednou a během dne skoro vůbec neplakala.

Manžel byl také šťastný. Po práci chodil rovnou domů, abychom spolu byli všichni pohromadě. Byla jsem moc pyšná, když jsem na něho čekala před prací s kočárkem a vůbec mi nevadilo, že to není naše vlastní dítě. Milovala jsem ji, jak kdybych ji porodila já.

Asi po třech měsících, co jsme měli Pavlínku doma, jsem si všimla, že jsem už delší dobu nedostala menstruaci. Jak jsem lítala okolo malé, tak jsem si to vůbec neuvědomila. Šla jsem k  doktorce a ta mi oznámila, že jsem těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po 11 letech jsem čekala miminko.

Byla jsem z toho v šoku, tak tohle jsem vůbec nečekala. Byla jsem šťastná, Pavlínka bude mít sourozence. Když jsem to oznámila manželovi, stál tam jako opařený a v očích měl slzy.

Narodila se nám zase holčička, Anička. Holky byly od sebe 16 měsíců. Zpočátku to byl docela frmol, ale časem jsme si vytvořili systém, který perfektně fungoval.

Teď už je dcerám 13 a 12 let a nikdy jsme nelitovali, že Pavlínka není naše. Vždyť díky ní se mi podařilo otěhotnět. Obě milujeme úplně stejně.

Díky adopci máme holčičku patří do témat
  • Už má dost - stačí... Prozatím... kuna lesni jahoda 08.02.2013 15:45:40

    img:

  • S námi je to podobné Renata 12.09.2010 19:16:20

    Je to super číst takové zprávičky tohoto typu. Sedím se slzami v očích, jelikož čekáme na mimi dohromady necelých 8 let, a od podání žádosti adopci 3roky. Každý den je pro mne jako jeden rok. Na kraji říkali, že nejou děti, že minulý rok byli, a teď nejsou. Kéž by se co nejdříve i pro nás našlo to pravé mimi:) Přeji všem, kdo už mají děti, je jedno jestli vlastní, či osvojené, aby měli co hodně lásky a co nejvíce pochopení a těm kdo ještě čekají, hodně síly a trpělivosti do dalších dní.

  • to je síla Inka 24.08.2009 14:24:56

    Panečku, to jsem přečetla jedním dechem a je to fakt síla…ale je pravda, že hodně párů po adopci počne vlastní dítě…zvláštní. Přeji Vám i nadále krásný a radostný život.

  • největší dar ddohnalova 22.08.2009 21:53:05

    To mne opravdu vzalo. V mládí jsem potratila, pak přišla operace a tím definitivní ortel, že nikdy děti mít nebudu. Moc jsem chtěla osvojit dítě, ale manžel měl dvě z 1. manželství a tak do toho chuť neměl. Život jsme spolu sice prožili hezky, ale dnes jsem vdova a také úplně sama. Přeji Vám hodně štěstí z obou dcer.

  • pane jo Kat 22.08.2009 20:09:23

    Tedy, sedím u počítače s velkým těhotenským břichem a málem jste mě rozplakala, jak krásný příběh to je :-) Přeji vám všem hodně štěstí!

  • hezký konec jana 22.08.2009 13:05:24

    To je moc hezký příběh, věřím, že psychika fakt hraje velkou roli, tak hlavně, že vám to takhle krásně dopadlo:-)

Přidat příspěvek k tématu ???

* Povinné pole

Adresář

Diskuze na téma Jak otěhotnět

  • Veronika 23.05.2011 21:05 Nevolnosti v těhotenství

    dobry den mi bychom potrebovali vedet jak mame zkusit abych otehotnela .Uznas to stve kdyz si…

  • Anabel 14.07.2013 14:07 Nevolnosti v těhotenství

    Ahoj, jmenuji se Anabel a připojuji se. Jsem v 7tt a už 2 nebo 3 týdny je mi dost zle. Celý den, i…

Píšeme jinde


Zdravě.cz na Facebooku